Taky Vás už někdy napadlo, jaké by to bylo být zase dítětem? Mě od chvíle, co se mi loni narodil syn, hned několikrát. Dítě je totiž lepší než televize. Nepřestanete na něj vejrat. A právě při tomhle vejrání, jsem si všimnul řady skvělých vlastností, které u většiny dospělých značně postrádám. A přitom jsou tak užitečné.

Ta první je žít tady a teď. Vím, že to má Vojtík krapet lehčí, protože z toho ještě nemá rozum, ale je opravdu krásný pozorovat, jak ten malý človíček přemýšlí jen o problémech, které jsou právě akutální. Například, vidí maňáska a chce ho. Maňásek je ale daleko a on zatím neumí lézt. Začne sebou tedy různě švihat, mrksat a vymýšlet, jak se Kikina, tak tomu maňáskovi říkáme, zmocnit. No a když mu to pořád nejde, začne se teprve vztekat, a pořádně. Nakonec ale, pokud my rodiče nevyměkneme a nepomůžeme mu, ve svém vzteku předvede nějaký bizardní kousek, kterým se k maňáskovi dostane. V ten moment jeho tvář rozjasní úsměv, a až do hladu jí neopustí. A pak je znovu řev. Ale žádné deprese, žadné myšlenky na zítřejší počasí, nebo prezidentské volby, zkrátka jen 100% autentická reakce na 100% přítomný problém. Úžasná svoboda, řekl bych. A tím se dostavám k vlastnosti druhé.

Nevím jestli to mají všechny děti, ale Vojtík určitě jo. Nikdy se nevzdává a pořád bojuje. Pochybuji, že by přemýšlel o tom, že dneska se musí naučit lézt, pozítří chodit, pak mluvit, odmaturovat, chodit čtyřicet let do práce a nakonec umřít. Kdyby věděl, co je cílem cesty, teda prdět do hlíny, mohl by se na to rovnou vykašlat. On si ale užívá souboj s jednotlivými problémy a každý den se svým úsilím posouvá o krok vpřed. Je mu jedno, proč to dělá. Jen ho to prostě baví a raduje se, když se mu něco povede. Vojtík je zkrátka bojovník, který se nevzdává a nezná cesty zpět. Je to mezek, který se pere, dokud nezíská trofej. A tady je pro mě tou největší inspirací, protože jsem prý byl stejný. Jen jakobych se časem obrousil a rozměkl.

Proto kdykoliv máte slabou chvilku a chcete něco zabalit, nebo se vzdát, podívejte se na malé děti a naberte něco z jejich energie. Je v ní cosi kouzelného, co Vám dodá chuť žít a znovu se bít za svoje sny. Vždycky je lepší udělat něco, než čekat na dokonalost a neudělat nic. Přitom dokud nám běží čas, máme stejnou možnost bojovat, jako ti prckové. Jak o tom tak přemýšlím, jsme příšerní lemplové.

A od toho se odvíjí další z vlastností, o kterou se tady právě snažím. Upřímnost. Často pozoruji na sobě i lidech v mém okolí, že neříkají věci na rovinu. Chodí tvz. kolem horké kaše, aby náhodou nepřeťápli. A pak se najednou stane, že svým ,,dobrým” úmyslem, ušetřit někoho nějaké informace, nebo neříct upřímný názor a zaobalit ho do přijatelné verze, ještě zhoršíme situaci. Přitom není nic jednoduššího než říct: ,,Matěji sorry, ale tenhle článek není to pravý vořechový. Co to zkusit takhle?” Kdybych si sám nebyl jistý, asi by mě to nejdřív naštvalo. S malým odstupem bych Vám ale zaručeně poděkoval. Mazání medu kolem huby ještě nikomu nepomohlo a cesta na vrchol nikdy nevede rovně. Vždycky to chce trochu námahy.

Je pravda, že dětská upřímnost někdy bolí. Občas taky může způsobit pěkně  trapnou situaci. Třeba mě jednou babička vzala na schůzku do nakladatelství, kde si domlouvala zakázku. A já, tříletý raubíř, jsem při pohledu na prdelatou majitelku  s nevábným nosem taktně pronesl: ,,Babi, ta je tak vošklivá!” Ostuda byla na světě a babička bez kšeftu. Nadruhou stranu je právě tahle bezprostřednost a volný průchod emocí mimořádně očišťující. A navíc, ta paní fakt nebyla hezká. Dodávám, že v dospělosti je samozřejmě potřeba k bezprostřednosti i jistá dávka diplomacie, ale to vám nemusím říkat. Teda snad.

Jsem přesvědčený, že kdesi uvnitř tohle všechno víme. Takže stačí málo. Zodpovědnost je krásná vlastnost, ale když k ní nepřidáte radost, hravost a vášeň, jednou Vás semele. A to počítám, nikdo nechceme. Proto vejrejme na děti a inspirujme se jimi dřív, než je zkazíme.