Sice vystudoval filmovou režii, nyní však o sobě dává vědět zejména divadelní prací. V Divadle Na Jezerce Matěj Balcar nastudoval diváky i odbornou veřejností oceňovanou adaptaci románu Timura Vermese Už je tady zas! a o dva roky později zde uvedl vlastní autorskou hru Pánský klub, která se doslova přes noc stala hitem. Není proto divu, že se chystá i její filmová verze.
Kdy vás napadl námět na hru Pánský klub?
Už někdy v roce 2015. Měl jsem tehdy roupy natočit on-linový seriál a první co mě napadlo, bylo prostředí eroticky závislých. Bohužel jsem tehdy neměl kvůli další práci čas, a tak seriál psal podle mého námětu jeden začínající scenárista. Moc se to asi nepovedlo, z projektu totiž nakonec sešlo. Mně ten nápad ale pořád vrtal v hlavě. A tak jsem na jaře 2018 sednul ke stolu a napsal divadelní hru o pětici eroticky závislých mužích a jedné terapeutce, které kromě nevěry nespojuje vůbec nic.
Kolik vzniklo verzí hry, než se dostala na jeviště?
Pánský klub jich měl sedm a během zkoušení vznikla osmá. (usmívá se)
ze zkoušky inscenace Pánský klub (foto: archiv Divadla Na Jezerce)
Na hře oceňuji fakt, že ačkoli se v ní řeší nejrůznější sexuální problémy, nevyznívá vůbec vulgárně…
To mě těší. Po celou dobu jsem se snažil, aby hra nevyzněla vulgárně jako celek. Každé sprosté slovo musí mít v textu jasný význam, a pak je potřeba mu náležitě kontrovat nějakou vznešenou myšlenkou a hezkou češtinou. Jedině tak nezklamete lidi, kteří čekají lechtivost, a zároveň neurazíte ty založením noblesnější. V Pánském klubu tvoří tyhle póly buran Eda - Milan Šteindler a scenárista svěrákovského typu Přemek - Rudolf Stärz.
Z čeho jste při psaní čerpal?
Nerad bych si nějak naběhl, ale to téma mě baví. Je to nevyčerpatelný zdroj inspirace. Nevěra totiž přináší jak řadu veselých až absurdních situací, tak velice smutné a často až tragické momenty. A tahle dvojsečnost a jistá mezižánrovost je to, co mám ve filmu i na divadle nejraději. Soukromě tomu říkám zábava s přesahem.
Komu jste dal přečíst první verzi Pánského klubu?
Tuším, že ještě, než to bylo dopsané, to četl můj brácha Janek, scénograf, a táta, se kterým jsem psal na škole scénáře k mým studentským filmům. A kompletní verzi četli jako první manželka a tchyně. A to jsem se opravdu bál, co dámy řeknou. Dopadlo to dobře!
společný snímek - herecký a tvůrčí tým inscenace Pánský klub (foto: archiv Divadla Na Jezerce)
Jak hodně se proměnila hra během zkoušení?
Nechci, aby to znělo nějak příliš sebevědomě, ale minimálně. Sám jsem byl překvapený, že je to i po padesáti reprízách téměř slovo od slova jako na papíře. Největší změnou bylo několik škrtů. Ty jsem pak zapracoval i do finální verze a pak také dopsání několika trefných fórů a hlášek, které vymysleli herci na místě. Řeknu to upřímně, ty jsem prostě ukradl.
Psal jste nějakou z postav přímo na tělo určitému herci z obsazení?
Bylo jich víc. Terapeutku jsem od začátku psal pro svou ženu (Kristýna Hrušínská, pozn. redakce). U jejího nápadníka Cyrila jsem zase myslel na kamaráda Michala Stejskala ze Semaforu a po schůzce s Milanem Šteidlerem se i jeho Eda značně přiblížil svému protagonistovi.
Divadlo Na Jezerce - Pánský klub (foto: Michal Novák)
Vzpomenete si na okamžik po skončení první veřejné generálky a premiéry?
Víte, co je zajímavé? Ještě dva dny před veřejnou generálkou jsem byl v pohodě. Byl jsem přesvědčený, že je to dobrý a jestli se pletu, nemám v branži co dělat. Hodinu před začátkem generálky jsem ale dostal nerva, co když jsem to nenapsal dobře?! Co když je to moc sprostý? Navíc před divadlem se sešlo cirka dvě stě lidí 60+. Měl jsem z toho syndromu bílých hlav hrozný strach. Jak tohle můžou důchodci přijmout? A ejhle. Překvapili a mám pocit, že to dodnes byli jedni z nejvděčnějších diváků. Na premiéře jsem si to už jen užíval a trpěl spíš za herce, aby všechno řekli. Textu je tam totiž požehnaně a jedna vypadlá replika může způsobit pěkný malér.
Kdy jste vlastně začal psát a jak vaše první pokusy vypadaly?
Začal jsem asi ve druhé třídě, když jsem opožděně ovládl abecedu. První počin byla moje verze Vinnetoua a Old Shatterhanda, kterou jsme pak točili v Prokopském údolí s kamarády a rodiči na domácí kameru. To mi bylo osm. A pak každý rok přibyl jeden film a asi dvě povídky. Povídky se číst nedají, ale ty filmy jsou docela legrace.
Divadlo Na Jezerce - Pánský klub (foto: Michal Novák)
Jak jste se dostal k práci na inscenaci Mediální pakáž aneb Dreamjob v Rock Café?
Šlo o projekt kamarádek Ley Surovcové a Terezy Strnadové, které si chtěly udělat jako televizní reportérky svou divadelní hru. A tak jsme měli schůzku, kde jsme na nápadu Lei vytvořili nějaký širší námět a Tereza Strnadová napsala text, který měl několik opravdu skvělých nápadů a vtipných momentů. Později při zkoušení jsme ale narazili na problém, že text měl i přes svoje nesporné kvality jeden zásadní nedostatek, a to absenci děje, nebo chcete-li dramatické linky. Takže jsem to v průběhu zkoušení za víkend přepsal do finální podoby, kterou holky schválily, a mohli jsme inscenaci dokončit. Čili tohle moje spoluautoruství bylo spíš takové nechtěné.
V Divadle Na Jezerce jste poprvé režíroval komedii Jaroslava Vostrého Tři v tom. Jak jste se před herci coby režisér debutant cítil?
Docela špatně. Byl jsem zvyklý na natáčení, kde jste pánem, protože herec si nikdy nemůže být jistý, jak to na kameře vyleze. Musí vám věřit. Na divadle jsem najednou zjistil, jak do hloubky o svých postavách všichni přemýšlí a že když nebudu znát odpovědi na jejich otázky, skončím špatně. Byla to veliká škola a dneska už mám divadlo radši než natáčení. Umožnilo mi pochopit podstatu režie jako takové.
Co vám dělalo zásadní problém?
Především převést můj záměr do jevištní podoby. Neznal jsem terminologii, nevěděl jsem, jak to chodí, jak se zkouší, byl jsem prostě úplně mimo. Díky skvělému kolektivu jsem to ale nakonec zvládl. A ačkoliv je to dosud moje nejhorší inscenace, má v mém srdci neochvějnou pozici. Byla první a nebylo to fiasko.
Divadlo Na Jezerce - Tři v tom (foto: Ivan Kahún)
Jakou roli hrál ve vašem profesním životě muzikálový projekt Alenka v kraji zázraků, který se hrál v Divadle Hybernia?
Velikou. V první řadě vím, že muzikál není úplně tak moje parketa. Je tam příliš mnoho podnětů, které mě rozptylují od vyprávění příběhu. Musíte řadu věcí podřizovat choreografii, textu písní apod, což je pro mě neskutečně svazující. Navíc tím, že jsem studoval film a ne divadlo, nemám dobrou divadelní představivost. Mám problém s pohybem, o choreografii nemluvě. Mou silnou stránkou je slovo a dialog. Proto mně Alenka ukázala, kudy jít a kudy ne. Nicméně mi neskutečně pomohla v sebevědomí a zvládání stresů v průběhu zkoušení. Od té doby si každé zkoušení už jen užívám. Byla to jedna z mých nejcennějších zkušeností vůbec.
Vaší druhou režií v Divadle na Jezerce je inscenace Už je tady zas! Kdo tento text objevil?
Když se mě jednou Honza Hrušínský zeptal, jestli si nechci Na Jezerce zase něco udělat, vzpomněl jsem si na tuhle skvělou knížku. Nadchla mě nápadem, humorem a neskutečnou aktuálností. Komediální science fiction kombinovaná s dramatem toho nejtvrdšího ražení bylo něco pro mě. Tak jsem mu dal knížku přečíst a on souhlasil. Během půlroku jsem napsal dramatizaci, a pak už se zkoušelo. Musím říct, že to byl další zlom. Tehdy jsem našel svůj žánr. Ještě nikdy jsem neměl tak dobrý pocit ze své vlastní práce jako tady.
Na co jste při zkouškách dbal nejvíc?
Aby náš Hitler nebyl karikatura, ale člověk z masa a kostí, kterému rozumíme. Musel být do jisté míry také sympaťák, aby mu mohl divák i fandit. Tedy v první půlce. O to větší zlom přijde po přestávce, kdy máte chuť si nafackovat, čemu a komuže jste se to vlastně smáli. Hitler je totiž pořád Hitler, i když občas vtipný.
Divadlo Na Jezerce - Už je tady zas! (foto: Michal Novák)
Těsně před uzavřením divadel měla premiéru vaše další inscenace Naprostí cizinci. Na co se diváci mohou těšit?
Jestli viděli Pánský klub a Už je tady zas!, je to přesně něco mezi nimi. Komedie, která se v průběhu večera změní v pořádné drama. Jestli neviděli, mohu i tak vřele doporučit všem, kteří řeší vztahy, rádi se baví, a přitom si i popřemýšlí. Navíc je to od všech opravdu skvěle zahrané.
Jaké její téma ve vás zarezonovalo?
Že se vlastně jako lidi vůbec neznáme. Protože stačí nahlédnout do mobilu partnera, nebo nejlepšího přítele, a nestačíte se divit, s kým máte tu čest. Takhle to zní hodně pesimisticky, ale když se s tím smíříte, může to být naopak velmi osvobozující…
Divadla jsou nyní zavřená. Zeptám se tedy, co dělá v této době divadelní režisér?
Píšu novou autorskou hru Občan první jakosti, dokončuji scénář k filmové verzi Pánského klubu a jinak jsem na chalupě. Věnuji se synovi, manželce a zahradě. A jen tak mimoděk koukám, jak se mi ztenčuje konto. Už se těším do práce!
VYDÁNO: 13.4.2020, JIŘÍ LANDA, i-divadlo.cz
