Povídka: Babička s.r.o.

A bylo to tady! Oslavil jsem osmnácté narozeniny. Magická hranice, ke které jsem již od útlého dětství vzhlížel jako k vysněnému symbolu svobody, padla. Byl jsem volný! A jako každý volný mladík jsem zatoužil po vyletění z rodného hnízda. A tak jsem udělal pár telefonátů, sbalil si uzlíček a za doprovodu plačící maminky a jásajících dvou mladších bratrů, jsem opustil byt.

Můj velkolepě znící přesun ale nebyl zas takové terno. Z mých rodných Strašnic, spadajících pod Prahu 10, jsem se přesunul do Hostivaře, která nepatří nikam jinam, než pod Prahu 10. Faktická vzdálenost mé ex adresy od té Hostivařské, byla sice čtyři kilometry šest set dvacet dva a půl metru, nicméně má nová spolubydlící, paní domácí, nebo jak jinak tuto osobu titulovat, nebyl nikdo jiný, než moje babička z máminy strany. Sen o stání na vlastních nohách se tak začal bortit už den po nastěhování.   

,,A to chodíš takhle pozdě spát? Potřebovala bych posekat zahradu! Dojdeš na nákup? Slíbil si, že vyvenčíš psy! S tím alkoholem opatrně, víš, že to máme v rodině!" To je výčet těch nejčastěji kladených připomínek, nebo proseb, jež jsem první dny jen těžko vstřebával. Jako vůbec nejhorší jsem ale hodnotil především dva fakty. První, že babička nebyla schopna ještě měsíc po mém příchodu vystěhovat můj dospělácký pokoj a já tak ve skříních nechtěně přechovával oldschool podprsenky velikosti F, korále, staré fotografie, nebo knihy ve slovenštině. 

Druhý, babička tehdy spala hned vedle mého pokoje a kdykoliv jsem se vracel z hospody, musel jsem se plížit přes ní. To byl asi největší problém vůbec. Protože zvládnout po pěti pivech temné schodiště ozářené jen ledkou mobilu, je spolu se snahou nevzbudit spící seniorku, téměř nadlidský úkol. Marně jsem babičce vysvětloval, že je v letech a v přízemí má volný byt s bezbariérovým přístupem. Odmítla se hnout! 

Mé napjaté nervy z hostivařské aklimatizace navíc přiživovala má teta, která mi bez přestání opakovala, že mě soužití s babičkou do roka a do dne zničí, protože správný muž se má postavit na vlastní nohy a tím vlastní, myslí opravdu vlastní.

Já to se tomu smál a bál se spíš něčeho jiného. Abych brzy nevolal pohřební službu. Babička totiž hned během prvního půl roku soužití přišla třikrát málem o život. 

Poprvé, když se jí povedlo přetlakovat na chalupě kamna a vyhodit plotnu s bublajícími hrnci do povětří zrovna, když u nich stála.

Podruhé u nás na zahradě, když se pokusila se svým metrem šedesát dva stěhovat nastavitelný hliníkový žebřík o délce jedenáct metrů. 

Místo přesunu si ale nedopatřením zapasovala hlavu mezi dvě jeho příčky a při marných pokusech vyprostit se, se jí žebřík zvrátil delší stranou do země. To mělo za následek, že se příčky menšího posuvného žebříku daly do pohybu, čímž se začal zmenšovat prostor mezi nimi a příčkami žebříku hlavního. Úspěšnému zaklapnutí stál v cestě už jen babičin krk. Naštěstí se jí nakonec představa toho, že by přišla o hlavu a nedopila růžák, znelíbila, a povedlo se jí z žebříku vymanit. Jak ale říká: ,,Tehdy to bylo vážně o krk!”

A po třetí, když jsme málem umřeli oba dva. Tehdy jsem se vracel od moře a domů jsem dorazil až někdy kolem půl druhé ráno. Opatrně jsem se proplížil s taškami přes společné prostory a s elegancí tichošlápka se vloudil do svého pokoje. Tady jsem se zastavil, otřel si zpocené čelo a s úlevou se natáhl k vypínači, abych si rozsvítil. Než jsem se ho ale dotknul, rozlétly se dveře mojí skříně, a z té vyskočila podivná koule v noční košili s šálem přes hlavu a příšerně zařvala. Já zařval taky a pustil si tašku s činkami na nohu. Hned vzápětí jsem narazil hlavou od trámu, kde visela plechová cedule Pozor vlak! a nakonec jsem se svalil na postel. Záhadná koule při pohledu na mě přestala řvát a začala se hlasitě řechtat, dokonce tak až u ní došlo k úniku moči a šelestu na srdci. Tušíte správně. Byla to babička. 

Když k těmto historkám přidám ještě fakt, že se u nás doma hodně kradlo - z lahví ve ,,strašidelné” skříni se mi totiž záhadně ,,odpařovaly” grappa a Metaxa, přičemž paní domu zarytě tvrdila, že v tom nejede, musíte uznat, že počátek našeho soužití měl navzdory humornému podtextu často až mollové tóny.  

A aby toho nebylo málo, po čase nám to ještě okořenila mámina fenka Sharin, která se postupně přestěhovala ze Strašnic za mnou. Vydržet ale její věčné kníkání a vytí, když byla na zahradě a já v domě, bylo spolu s línáním, háráním a pravidelným sběrem obřích exkrementů už nad moje síly. A tady se objevilo další jablko sváru. Kdo bude sbírat? Protože na zahradě byli dva psi, babičky a mámy, respektive můj. Na objem vedla Sharin, na počet Anča. 

Po vážné diskusi nad Radegastem, za hořkost, bohu dík, jsme se dobrali kompromisu. Já budu každý týden sekat trávu a zastříhávat křoví, a babička sbírat. Uf. Tehdy jsem ještě nevěděl, že za pár let budu řešit synovy průjmy v plence, tak jsem to své malé vítězství musel zapít druhou flaškou. Babička udělala totéž. A tak začala nad pár bobky a basou piva naše zlatá éra. 

Za vším je třeba hledat komunikaci a toleranci, které jsme navzdory našim horkým hlavám oba schopni. Já si zvyknul na babiččin poněkud nezvyklý žargon, kdy vás musí alespoň jednou denně označit za blbce, nebo jinak ponížit. Ona zase musela přijmout, že nemá kontrolu nad mým pohybem a přes plejádu kleteb a krvelačných výrazů vyklidila vrchní patro. 

Konflikty se tak postupně transformovaly do společných grilovaček a dlouhých večerů, kdy jsme společně drbali světové dění, politiku a přinejmenším půlku rodiny. Babička totiž už léta žila podle sloganu: ,,Nechápu jak někdo můžeme nemejt prdel?” - tím mytím rozumějte pomlouvat: ,,Vždyť to úplně zahřeje na duši!” A je pravda, že na svůj věk měla stále obdivuhodnou vitalitu, když ne fyzickou, tak mentální. Chovala se jako rozpustilá teenagerka a to mě bavilo. Můj bratr naše soužití dokonce nazval jako: Podivné manželství bez sexu. A tady jsem poprvé narazil na myšlenku, co bude až bude přítelkyně, nebo manželka? Jak se ty dvě srovnají? Odpověď přišla záhy při stříhání broskve.

,,A co ty a ženský? Můžeš vůbec?” Já se nechápavě otočil ze žebříku dolů na babičku, která mě jistila:,,Co jako?” 

Ta se zeširoka usmála a skrz dočasně chybějící horní řezák procedila: ,,No šukat!” Já zalapal po dechu a div jsem nespadl ze stromu dolů. Naše soužití dosáhlo nového vrcholu! Začal jsem se babičce svěřovat se svými avantýrami. A věřte nebo ne, bohatě se mi to vyplatilo. Babička, a to říkám zcela objektivně, bývala zamlada opravdu kus a kromě obřího poprsí vynikala i v manipulaci s muži. A tak se mi ty její rady, jak na nás, nakonec moc hodily, byť to bylo v opačném směru.

Čili mám-li dnes říct, komu vděčím za to, že jsem se svou ženou, musím říct, že  babičce, protože mě skvěle koučovala. Za to a mnohem víc, jako třeba vyprávění strašidelných historek, kterými u mě odmala rozvíjela mou představivost a které mě dovedly až k divadlu a filmu, jí budu nadosmrti vděčný. Teď už mi nezbývá než věřit, že mi odpustí, že jsem ji po pěti letech opustil a přestěhoval se ke své Kristýně. Nikdy na ty roky nezapomenu a směle bych je nazval Vysokou školou života, se specializací na mezilidské vztahy, offline komunikaci a radost ze života. 

Díky babi a těším se až zase zajdeme na dvě, tvůj

Myf

Povídka je součástí knížky Protože stáří žije ze vzpomínek