Když jsem s Matějem Balcarem hovořil během prvního lockdownu, říkal mi, že právě pracuje na nové hře Občan první jakosti a píše scénář k filmu Pánský klub, který vznikal podle stejnojmenné hry uváděné v jeho domovském Divadle Na Jezerce. Po dvou letech jsme tedy „hodili řeč“ znovu, protože oba projekty mají těsně před premiérou.
S jakými vzpomínkami se pojí začátky psaní vaší nové hry Občan první jakosti?
Občan mě napadl v jakémsi afektu dožrání, když mi bylo znemožněno dále rozvíjet látku, na které jsem spolupracoval ještě se dvěma autory. Ti si už ale další úpravy nepřáli, což byla podle mě veliká škoda. Šlo totiž o silné téma s velikým potenciálem, který zůstal nevytěžen. Tak jsem se rozhodl, že musím vymyslet něco podobného a lepšího sám. A takhle na mě zaklepal cestou z hospody Občan první jakosti. Cirka rok mi ležel jen tak v hlavě a sem tam kopnul, až se nakonec stal takovým covidovým dítětem. Vznikal totiž v době, kdy se poprvé uzavřela divadla a já neměl do čeho píchnout. Nerad bych se teď rouhal, ale zpětně to období hodnotím jako požehnání, protože hlava, která má čas lenošit, začne sypat nápady. A to nemluvím o krásném čase stráveném s rodinou.
Co vás vyprovokovalo přijít právě s tímto tématem?
Asi táta, který mi po zhlédnutí mé inscenace v Divadle Na Jezerce Naprostí cizinci řekl: „To je zas vo dost lepší než ten tvůj Pánskej klub! Hlavně ty dialogy! To seš borec!“ A já sklesle odpověděl: „Díky. To psal Paolo Genovese!“ Dělám samozřejmě legraci. Spíš mám pocit, že jsem třicítkou trošku zvážněl, což neznamená, že bych se chtěl zpronevěřit komedii, kterou beru jako své životní poslání. Ale zahrát sem tam i na vážnější strunu mě baví už od Už je tady zas! čím dál tím víc. A tak jsem se pokusil napsat komedii založenou, podobně jako Pánský klub, na nesourodé pětici bizárů, která se nemůže na ničem domluvit. Tentokrát ale neřeší nevěru, nýbrž otázku, zda by měli mít všichni volební právo. A z téhle banality nakonec vznikne poměrně obsáhlá analýza naší společnosti, která řeší všechno možné, ale přijde v podstatě jen na to, že na demokracii asi úplně nemáme. Tedy pokud se nenaučíme respektu a hledání konsenzu. Počítám, že to byla jakási moje podvědomá reakce na tehdy silně polarizovanou českou a vlastně i západní společnost. Chtěl jsem skrz humor a neotřelý námět poskytnout divákům a vlastně i sobě takovou malou zpětnou vazbu. Nakonec mě bohužel předběhl pan Putin se starým scénářem a bez toho humoru…
Divadlo Na Jezerce - Naprostí cizinci (foto: Ivan Kahún)
S jakou postavou jste se od začátku psaní nejvíc ztotožňoval?
Jednoznačně jsem se nejvíc ztotožnil s postavou moderátora Mindfuckshow Davida Marka. Nebál bych se dokonce tvrdit, že je to takové mé temnější já. Mladý ambiciózní chlapík, který se snaží skrz bulvární tvar otevírat palčivá témata a prostřednictvím humoru kultivovat diváka. Po prvních úspěších se ale David tak trochu nafoukne, zapomene na pokoru a my jsme svědky jeho zaslouženého prasknutí. Tam jsem se díky bohu zatím nedostal, ale možná jsem to tak psal, aby se mi to třeba jednou nestalo. Ohledně dalších postav, to psaní bylo tak zázračně intuitivní, že všichni, co se mi na papíře objevili, tam i zůstali. A je pravda, že to se mi stalo asi poprvé.
Psal jste postavy pro konkrétní herce?
Vlastně téměř celé obsazení jsem psal už na konkrétní herce. Ale to není zas takové překvapení, protože většina z nich je rodina. Poprvé mám na jevišti najednou manželku (Kristýna Hrušínská), tchána (Jan Hrušínský) i tchyni (Miluše Šplechtová). A zbytek jsou jezerkovské stálice a kamarádi. Jen Nela Boudová se na Jezerce objevuje poprvé. Seznámil jsem se s ní díky Milanu Šteindlerovi, který ji pozval na náš Pánský klub. Stačilo mi pár minut a hned jsem se do ní umělecky zakoukal. Tak jsem jí téměř okamžitě nabídl roli Milanovy manželky Jitky ve filmu Pánský klub a roli učitelky Dagmar z Občana jsem jí už šil na tělo. Prostě to nemohl hrát nikdo jiný, i když to tak chvíli, kvůli Nelině časové tísni, vypadalo. Naštěstí pro nás to ale klaplo a myslím, že pro diváka bude její výkon zážitek.
Divadlo Na Jezerce - Občan první jakosti (foto: Martin Šimral)
Spolupracoval jste nějak na záznamu České televize, která natočila komedii Pánský klub?
Minimálně. Moje největší „pomoc“ v té věci byla, že jsme týden před natáčením udělali dvě plnohodnotné zkoušky, abychom představení dali, jak se říká, do latě. Už svým obsahem totiž může mít občas kvalitativní výkyvy, a proto je důležité dbát na jeho lehkost a čistit balast, který se časem nabaluje. S Petrem Soukupem ale byla skvělá spolupráce a jsem mu velmi vděčný, že si vybral zrovna moje představení. Výsledek se myslím podařil.
Jak hodně se bude lišit připravovaný film Pánský klub od divadelní inscenace?
Poměrně dost. Látka je v něm značně košatější a kdo nezná hru, tak ho podle mě ani nenapadneme, že to bylo divadlo. Jirka Mádl dokonce říkal, že mu hra přijde spíš jako adaptace toho filmu, což nevím, jestli je pochvala nebo ne. (usmívá se) Ale uvidíme. Na druhou stranu, obrazy z terapií pro eroticky závislé jsou z většiny téměř doslovné přepisy hry, takže kdo bude čekat ty vysoko kadenční názorové výměny na téma nevěry, nebude rozhodně zklamán. Snažil jsem se vzít to nejlepší ze hry, ubrat na slovu, přidat na obrazu a obohatit původní postavy o jejich blízké, kteří nám pomáhají lépe je pochopit. Doufám, že se film bude líbit stejně jako hra. Je dost svůj a to je myslím dobře.
z filmu Pánský klub (foto: Falcon)
Bude stejné obsazení rolí jako na divadle?
Z většiny ano. Respektive všichni ze základního obsazení se do filmu dostali, protože pro herce není snad nic horšího, než když vám pomůže s hrou a vy ho pak vynecháte z filmu. I tak ale přišly určité rošády, protože tak to prostě trh chce a jinak to nejde. Učitele Cyrila tedy nakonec hraje Jirka Mádl a scenáristu Přemka Bolek Polívka. Oba dva jsou naprosto skvělí a brilantně chytili poetiku, o kterou se snažíme. Zbytek je stejný jako na divadle. A kluci, co zbyli, dostali náhradní role. Velkou zásluhu na možnosti obsadit všechny měl i Honza Hrušínský, který se stal jedním z koproducentů a na téhle podmínce, zachovat role pro partu z Jezerky, spolu se mnou trval. Za to jsem moc rád jak kvůli hercům, tak kvůli výsledku. Všichni jsou tam super a film má pořád kouzlo jezerkovského originálu.
Ve filmové databázi jsem zjistil, že jste si ve filmu dokonce zahrál…
To už je taková moje úchylka, možná i trademark. Jako malý jsem chtěl být herec, jen s tím talentem to bylo vždycky tak nějak na štíru. Proto jsem asi přešel ke psaní. Ty choutky mě ale sem tam pořád chytají, a tak se vždycky ukážu, aby mě to potěšilo, a ostatním jsem to nezkazil. V Pánském klubu hraju bývalého svojí ženy Kristýny, respektive terapeutky Lindy, filmového herce Davida Bendu. Byl jsem tedy poraženým sokem Jirky Mádla. A mimo to jsem si jako skalní fanoušek Jean-Paula Belmonda splnil dětský sen, protože má postava hraje i ve filmu ve filmu, což je zcela nablblá akční retro střílečka Volavka a mrchožrouti. Poprvé v životě jsem tak skákal ze střechy do krabic a vystřílel po bráchovi zásobník. No, užil jsem si to!
Vzpomněl jste si během natáčení na nějaké rady vašich pedagogů z Filmové akademie Miroslava Ondříčka?
Přiznám se, že moc ne. Možná je to tím, že jak pořád točíme s kameramanem Alešem Svobodou reklamy, máme to už najeté. Největší školu jsem ale zažil u psaní scénáře a ve střižně, kde se projevila naše nezkušenost. Obě lekce mi dal náš dramaturg Ivo Trajkov, za kterého jsem nesmírně rád, protože nás se střihačem Honzou Vondráškem neskutečně vycepoval.
s Milanem Šteindlerem a Janem Hrušínským po premiéře divadelní verze Pánského klubu
Máte už v hledáčku nějaké téma na novou hru?
Mám asi dvě nebo tři. Právě dopisuji další komedii Mnoho povyku pro lajk, chystám se na režii krásné hry Artur a Claire Stefana Vögela na Novotného lávce, a pak mám takový nápad. No, nechtěl bych to nafukovat, ale je trochu cimrmanovsko-švejkového ražení, který by se věnoval českému člověku a jeho mindrákům, jak jinak než s humorem.
Co dalšího váš v nadcházejících měsících čeká?
Mimo práci v naší produkci Demopictures a premiéry filmu Pánský klub, která bude 2. června, chci začít dělat na filmovém scénáři Občana první jakosti. Souběžně se zkoušením teď rozjíždíme s Jirkou Andrlem i práci na dvou krátkých seriálech, jeden podle jeho námětu, jeden podle mého. Jestli to obojí dopadne, je ve hvězdách. Nicméně chuť, nápady a radost z práce tu jsou, tak věřím, že to proměníme.
VYDÁNO: 18.3.2022, JIŘÍ LANDA, i-divadlo.cz
